DER BLAUE REITER
/podzim 2007/
Niemand sagte dass es einfach war
Všem lahvím jsem viděl na dno
a - děkuji za přání k svátku -
chvěl se jako kolejnice před polibkem vlaku
v Hranicích na Moravě.
Jestliže každé ráno vstáváš
a bosýma nohama šlapeš po střepech
kolem železné postele
víš, kde tě bolí pata.
Pohledám obvazy a přistoupím k oknu
pustit do bytu proužky modrého Brna.
. . .
Die härteste Geschichte (die ich gesagt habe)
Tu láhev vína nebudu dopíjet
navzdory její modré etiketě
a tvojí vůni, která je pořád se mnou.
Už vím, že největším hrdinstvím
je síla odpustit.
. . .
Begraben
Jednou, prosím
v zelených parcích pod Špilberkem
u pomníku italských karabinářů
- přesně tam – zanechat.
Když se ráno probouzím
visí mi nad hlavou van Goghův listonoš v modré.
- je tu jenom kvůli tobě.
A tak jednou, prosím
spálit v kruhu rodinném
a u té cestičky, kterou jsme si prošli
zahrabat pod drny trávy a vlhké hlíny
a na měděnou destičku nechat vyrýt
Hier liegt sein Herz begraben.
. . .
Schrei
Dokonalé věci jsou nudné
a mysli si o tom co chceš.
Je to pravda
stejně jako to, že žena neodmítne růži
- pokud není liškou.
Až tuto báseň přiznám za svoji
budu řvát z okna taxíku ve tři ráno
více než Munchova smrtka.
Brno moje bleděmodré!
. . .
Auf der Flucht aus dem Himmel
Celý den tě hledám
v davech na Joštově ulici.
Až vystoupíš z tramvaje a půjdeš směrem ke mně
bude obloha modrá
jako paní v kapličce na Radhošti z mého dětství.
Vím, jsi řekou. Vstoupím v tebe.